Panelák

Bydlíme ve starém domě,
nemá ani fasádu,
nemá ani zateplení,
že na to prý peněz není...,
prý budou velké nákupy,
až okna si dáme dokupy!

Hučí nám tu radiátor,
hučí v šachtě ventilátor...,
nemáme ničit přírodu:
třídit plasty, papíry...
a pod naší střechou
chránit netopýry!

Na kopci ten „zázrak" stojí,
vítr fičí okolo,
vedle něho putyka...,
dělám, že se mně to netýká!
Máme tu i obchod malý,
je tu jako na návsi,
však štěkají tu uvázaní
z okolí snad všichni psi!
V létě to až zaráží,
ze všech stran slyšíme nádraží!

Žije se nám tu všem „krásně",
mohlo by být hůř – no jasně!
Teď si poslechněte děcka,
přišla ta největší pecka!!

V našem „milém" paneláčku,
stojím já u nástěnky,
visí nám tu leták velký,
visí nám tu na háčku.
Nevěřícně na něj hledím,
divím já se velice,
ten náš „milý" paneláček
napadly nám štěnice!!

Odkud se ta havěť bere?

Dušička je ve mně malá,
když vidím se jak zhasínám
a se štěnicí usínám.
Znám to jenom z televize,
teď na mně dolehla krize!

Proč tu nejsou třeba blešky,
nebo ta zlatíčka – vešky!
To by se tu krásně žilo,
radovalo, jedlo, pilo...
Však realita krutá je,
ta hrůza mně snad zabije!!

Raději spala bych v hotýlku,
neb zaštěnicovanou mám postýlku!
Jdu si lehnout do těch štěnic,
je mi z toho všeho nanic,
život můj nestojí zanic!!

Je ticho v celém paneláku,
je ticho v každém bytě.

Co nás všechny čeká?

Chci utíkat pryč,
utíkat do daleka...

Chci pryč!
Chci pryč z toto domu!!
Chci pryč,
ale kam, ale ke komu?

Bojím já se velice,
už propadám panice!
Kdo by mně chtěl, kdo,
když mám doma štěnice!!
Jsou tu snad z celého okolí,
ale když štípnou,
tak to aspoň nebolí!

Parta chlapů tady je,
obejde všechny partaje,
dá byty na petlice
a zlikviduje štěnice!

Celý byt chtějí převrátit,
chci pryč...
a nikdy se už nevrátit!
Statečná však musím být
a otevříti jim svůj byt.

Vystříkali každý kout.

Nechoďte mi tady v botech,
okamžitě všichni zout!
Vždyť to paní nemá smysl,
vždyť to leze všude,
botou to aspoň zašlápneme – a bude!

Nevěřícně na to zírám,
studený pot z čela stírám,
fakt je mi teď do pláče,
když poházené věci sbírám.
Smrdí to tu všude,
všechno se tu lepí,
kdy zas tu líp bude?!

Musíme tu žít,
nesmíme nic mýt,
jen v tekoucí vodě boty,
co v nich chodíme do roboty,
večer leháme do postřiku,
snad už bude klid!

Není to snad jen zlý sen?,
musím pryč, utíkám ven.
Nechci já už tady být,
beru po dvou schody
a běžím do hospody – pít!